xx [plysaci.cz - Plysaci.cz - plyshové postavy v plysovém světě - NEplyshové povídky]

plyshaci.cz - Plysaci.cz - plyshové postavy v plysovém světě - NEplyshové povídky

Povídky

(něco ke čtení od přátel)

Od přátel jsem získal několik fajn povídek.. Není to sice tak úplně k plysh tématu, ale proč ne? :)


Lazarius - Tunelář

Představte si člověka, tento člověk má středně dlouhé hnědé vlasy a bledě modré oči. Není moc vysoký, ale malý taky ne a je velmi hubený, ale nevypadá jako bulimik. Je mu něco kolem 15 let. Jeho rodinné zázemí není podstatné. Není vůbec důležité, s kým se stýká, kolik má peněz, jestli chodí do školy nebo už tam dva roky nebyl.

náhled
Ilustrace

Teď si představte sál kina. Není to malé kino, ale to je jedno, zaměřte se na prvních pět řad. Jsou skoro prázdné, ale pár lidí tam je a někde v těch místech je i ten člověk. Sedí klidně, ale občas se trochu pohne. Sleduje film, je jedno, co je to za film, ale jemu se libí. Teď si představte závěrečné titulky, sál se vyprazdňuje, ale on dál sedí, zajímá ho režie a ta je většinou skoro poslední, teď je tomu nejinak. Režie se objevila a po chvíli plátno zbělalo. On už chtěl odejít, ale zaujal ho černý stín na plátně. Vydal se k bílé látce natažené naproti stěně s projektorem, ano je to jasný stín něčeho za plátnem. On obchází plátno a vidí temný tunel, velmi temný tunel. Tento tunel není slizký a ani z něj nejde pára a tak se patnáctiletý člověk nebojí vstoupit a hlavně, na konci tohoto temného tunelu je světlo.

Pod jeho nohama praská písek. Vzpomíná na teorie o tunelech viděných po smrti. Vzpomíná na železniční tunely, které podkopaly kopce, rozedraly kůži Země. Vzpomněl si na jekot z jeho snů, kde Země umřela a člověk upadl v nevoli mocnějších pánů. Světlo na konci tunelu se mění z bílého na duhově lesklé a pak zase zpátky. Připomnělo mu to pulsary, které se zrodí po smrti hvězd, které mohou být gigantickými vraždami, protože nevíme, jak velká moc se skrývá ve vesmíru. Světlo ho neoslepuje, jen ho hladí po vlasech. Konec tunelu je blízko, je to cítit jako bouře, jejíž odlesky odlétají na míle daleko a jejíž burácení doléhá k uším tvorů krčících se za sedmero horami. Vchází do světla, které neomývá, které neodpouští, ale které neviní ani nešpiní.

Světlo se drápe nad jeho hlavu a on stojí v poušti démantového písku. Světlo se změnilo v slunce rubínově rudé, které mění poušť v kapku krve. Toto slunce rozsévá chlad, který nezachvacuje těla, ale nabourává duše. A on do něj hledí a najednou se vznáší, obhlíží kraj pod sebou a zří města plná chladných bláznů bez rozumu plazících se k chrámům z mosazi, u kterých jsou roztrháváni stovkami ničemných stvoření s odlesky krvavé hvězdy v očích.

Letí přes kalná moře do modrých končin, kam slunce nesvítí a krev je modrá. Tady žijí hubení, vysocí, urození pánové, které pohání právě ta modrá tekutina. Jsou to rození vládcové, ale jsou si navzájem rovni, nemohou si proto vládnout, tak jen tak tiše studují sami sebe a to nakonec vede k jejich sebezničení. Dále se nalézá hluboká trhlina do kůry této podivné oběžnice. V ní žijí trpaslíci. Žijí vedle spousty drahokamů a rud, které jsou stále ve skále. Nesmírně touží je vykopat a těšit se z nich, ale nejsou schopni obchodu a bez rud nemůžou nástroje sami vyrábět. Ale jsou zvláštně vybaveni. Každý z nich je jako včela, v zadku mají krumpáče a lopaty (podle pohlaví), ale když je použijí, musí zemřít. Protože jsou chamtiví, neobětují své "žihadlo", aby se z jimi vykopaného pokladu mohl radovat někdo jiný. Tak prostě přežívají a odolávají své touze.

Pak už stačí jen krok a on je za brázdou plnou těch malých bláznů a je na planině se snílky, kteří se na sebe dívají, dívají se i kolem sebe, ale skrze to všechno se jen dívají do sebe a ve svých myslích vytvářejí dokonalé plány na zlepšení jejich světa, ale nikdy se k ničemu neodhodlají. A tak jen tak chodí a přemýšlejí a rychle vymírají. Za pár let už tu žádný nebude. No a co, je to jen na nich.

Ale let pokračuje dál a on letí přes moře modré jako je obloha nad ním. Slunce je nyní duhově lesklé a jaksi harmonické, věští lepší věci. A tu vidí zelený ostrov s vysokou horou a písečnými plážemi, ostrov s loukami a lesy, s říčkami a potoky. A hlavně s ovcemi. Na pláži stojí světlá vila, ale jeho to táhne k malé chatrči na úpatí hory. Tam stojí pasáček u stáda ovcí a kouká na kraj pod sebou. Člověk přistává u pasáčka a už nemůže vzlétnout, cítí, že už nemůže. Otáčí se tedy na pasáčka a ptá se: "Nazdar, kdo jsi?"

"Jsem bůh v ústraní," odpovídá pasáček, "a kdo jsi ty?"
"Já jsem člověk z jiného světa." říká člověk.
"Jak jsi se sem dostal?" pokládá další otázku bůh.
"Přišel jsem tunelem a poté jsem letěl." po chvíli odpovídá člověk, "A ty?"

"Já jsem stvořil tuto planetu a staral se o ni, jako to dělá Vyšší mocnost, ale pak jsem se na můj lid rozhněval a nechal jsem je svému osudu. Vydal jsem se na výpravu proti zlým bohům, ale přišel jsem o většinu své moci. Vrátil jsem se sem a zjistil, že se můj svět rozpadl. Tak jsem vytvořil tento ostrov jako protipól toho světa tam," ukázal směrem odkud člověk přiletěl a pokračoval, "a také je to mé útočiště, kde načerpávám energii, abych mohl znovu povstat a pomoci Vyšší mocnosti, jako ona pomohla mě. A teď můj nový příteli se musíš rozhodnout, jakou cestu si zvolíš. Můžeš se vrátit zpátky do svého světa, žít a zemřít tam a mlčet o tomto podivuhodném setkání. Nebo se můžeš vrátit na Kontinent a bojovat tam za mě a stát se hrdinou a zachránit tento svět. A nebo zde se mnou můžeš zůstat, získat nesmrtelnost a sloužit mi a vysloužit si moc poloboha. A samozřejmě se ještě můžeš vydat vlastní cestou.

Jakou cestu si zvolíš, člověče?" ukončil svou řeč bůh.
Tak jakou cestu si zvolíš, člověče?



Lazarius

Dotknout se toho anděla ještě jednou! Ale nemohl. Budík zrovna zazvonil a starej dobrej Vic musel jít makat. Bez práce nejsou prachy a bez prachů není pohodlnej život. A na rozdíl od svýho otce on nebude kvůli prachům svině. Nepráskne svýho syna. Koneckonců, Vicovu synovi ještě není dost na to, aby ho mohl prásknout, ale i kdyby bylo za co, tak to neudělá, protože nebude taková svině, jako byl jeho otec, ať se škvaří v pekle. Vzpomínal na to, jak byl vlastně Jonnathan počat, ale byl v tom problém, vůbec si na tu noc nepamatoval. Bylo to nějakej vysokoškolskej večírek a tam tancoval s krásnou slečnou a mimoto ještě pil. Hodně pil. A pak už si pamatoval jen to, že se vedle tý slečny ráno vzbudil a zjistil, že to byl naprosto nechráněnej styk. Prostě průser. No a za devět měsíců se narodil Jonnathan a Vic si musel najít pořádnou práci, aby ho mohl živit. Teď už je Jonnathanovi pět, ale Vic ho vidí zřídka. Jen tak stojí a kouká přes plot na zahradu školky, jak si tam hraje. Takhle to nemělo dopadnout. Začalo to slibně. Hlava plná mladé naštvané energie a tělo s touhou nechat do sebe naprat všechny drogy, co budou dostupné. Všimli si ho rychle. Pracoval jako dealer pro mafii a měl svou životní lásku. Lásku, která neskončila dobře, i když byla první a nejsladší. Vic na to nechtěl vzpomínat, nechtěl vzpomínat ani na svůj odchod od všeho, co mu dřív bylo blízké. Ani na skrývání před odplatou. Hodil do sebe skromnou snídani a sešel po schodech do baru. Tam už na něj čekal Warren, druhý barman, jinak barmana dělal sám Vic.

„Dobrý ráno, šéfe,“ pozdravil ho s úsměvem Warren.
„Dobrý, Warrene,“ odpověděl Vic a pokračoval, „Dnes budu pryč. A možná i zítra, takže tady zítra buď. OK?“
„Dobře, šéfe,“ řekl Warren, „Děje se něco? Vypadáte ustaraně.“
„Ale to nic,“ odvětil Vic, „Sklenka whisky to spraví“
„Jistě,“ řekl Warren a už naléval.

A sklenka to opravdu, aspoň trochu, spravila. Pil whisky už hodně dlouho a stále mu chutnala. Vlastně pil už v podstatě jen whisky, víno a colu. Zvedl se a odešel ze svého baru a vzpomínal na první sklenku whisky. Bylo to už hodně dávno. Ještě se starými přáteli a byla to pohodová noc. V noci měl pak rozhovor s otcem, kde zjistil, že už je příšerně zkaženej. Dnes byl den, kdy se půjde kouknout na svého syna. Připadal si trapně, že se na něj musí koukat zpoza plotu, ale je to jeho vina. Kdyby od nich dvou neutekl hned na začátku, tak by se s ním mohl vídat normálně. Nemusel by si vzít jeho matku, ale mohl by alespoň mít syna. Teď už je pozdě a Jonnathan má jiného otce. A ten otec je důvod, proč ani teď za nimi Vic nezajde. Jen se dívá přes plot. Došel už ke školce a vytáhl cigaretu. Opřel se o plot a jen ten drobný váleček plněný tabákem převaloval mezi prsty. Druhou rukou zapátral v kapse a vylovil zapalovač. Zapálil si. Vychutnával kouř. Vychutnával smrt. Uvítal tu silnou chuť, uvítal i to, že mu to stále přišlo smrtonosný, uvítal ten pocit, že se ničí. Vydechl kouř a zaměřil se na skupinu dětí, které si hrály na zahradě. Jeho syn hrál s ostatními kluky fotbal. Vypadal podobně jako jeho otec a jako jeho otec také vždy chytal. Byl Vicův syn a přesto nebyl. Stál k němu zády a soustředil se na míč. Mladý Jonnathan je připraven podržet svůj team. Tak o tom alespoň přemýšlel Vic, ale Jonnathan je na tohle myšlení asi ještě příliš mladý. Míč se odlepil od nohy útočníka a od země a letí. Letí vysoko, úplně mimo bránu. Letí až za plot vedla Vica a Jonnathan se otáčí a vidí cizího muže v plášti jak natahuje ruku a chytá míč dřív, než by vletěl do silnice. Vic drží míč a hledí na svého syna(který už v podstatě není jeho synem), který k němu běží. Vic se zděšeně kouká na Jonnathana, který k němu běží. Cigareta vypadla z Vicových úst a žhavý popel se rozletěl po zemi. Bledě modré Vicovy oči hledí do bledě modrých očí Jonnathanových. Jonnathan nechápe, stále se směje a Vic mu spíš instinktivně než vědomě podává míč.

„Díky, pane,“ říká Jonnathan. Vic vidí všechno nesmírně ostře a jakoby zpomaleně. Není schopný ze sebe vyrazit jediné slovo.
Jonnathan se otáčí a běží zpátky do brány. Vic se taky otáčí a jde pryč. Tohle je na něj moc.



Lazarius

Ten kluk seděl ve své chýši a ohlodával kost ženy, se kterou žil po celý svůj život. Nijak ho nebraly lovy pořádané místní smetánkou, nechtěl vzít do ruky zbraň, vyrzit do Města a střílet na všechno, co se jen pohne. Radši byl pěkně mimo, udržoval se svou drogou ve stavu blaženosti a nestaral se o okolní svět. On nezabil svou matku. On ji jenom upekl a snědl. Zabil ji kanec, když šla do lesa pro větve na otop. Jak tam tak ležela a ten kluk nad ní stál, zjistil, že už ho všechny city opustili, že je z něj jen další bezcitnej parchant, jakejch je dnešní svět plnej. Dřív to tak nebylo. No, sice bylo taky málo citů, ale teď už nejsou snad žádný. Ve Městě je to s citama prej ještě horší, než tady vokolo. Ale co, hlavně když žije.

Ten kluk se vydal na cestu pryč. Teď už ho doma nic nedrží. Může si jít kam chce. Bere tedy sekeru a jde. Jde a jde.
Další den došel k horám se zasněženými vrcholky. A tam objevil cestu vedoucí k vrcholu a vydal se po ní. Šel dlouho, až se dostal na skalní římsu nad svislou stěnou. Tam chvíli stál, rozhlížel se po kraji a pak už jenom skočil a při dopadu se zabil.



Lazarius - Síla stromů

Co jsem byl na začátku? Obyčejný puberťák. Co jsem teď? Tam se ještě dostaneme.

Můj příběh začíná v jeden normální pátek, s kámošema jsem jako vždy šel ven, teď dokonce do přírody. Po procházce lesem jsme se vydali do polí. Osaměle tam rostl strom, na který vylézal Honzův táta a strejda, byl to dub. Vydali jsme se ke stromu a vylezli jsme na něj. Seshora jsme viděli dvě dívčí postavy mířící k nám. Kousek od nás se stočily a my jsme v nich poznali holky z naší školy, jedna byla opravdu dost hezká a stala se důvodem mých návratů na toto místo. Pohled na ně v nás rozdmýchal debatu o holkách. Po pár minutách hovoru nastal čas k návratu. Doma jsem se rozhodl, že se na to místo vrátím.

Dopoledne se jako obvykle nic nestalo, ale já jsem se hrozně těšil na odpoledne, bože, musím se tam vrátit. Okolo půl třetí jsem se vydal na cestu přes pole ke starému dubu. Dlouho jsem tam čekal, ale holky se neobjevily. Přesto se něco stalo. Jak jsem seděl temenem opřen o kmen stromu, povšiml jsem si podivné ho mravenčení jakoby na lebce, kouknul jsem se bezděčně na hodinky a zjistil, že už je čas jít. Neprodleně jsem se vydal k domovu, ale jako by mě něco nutilo se vrátit, měl jsem pocit, že jsem tam něco zapomněl, ale všechno jsem měl u sebe, vítr vál proti mně a měl jsem pocit, jako bych si potřeboval odpočinout a jediné místo, které mě v tu chvíli napadlo, bylo pod stromem. Doma jsem brzy usnul a zdálo se mi o tom dubu. Co se to se mnou děje? Musím to místo prozkoumat. V neděli jsme jeli za babičkou a nebyl čas se k dubu dostat, ale byl jsem velmi netrpělivý a chtělo se mi k tomu podivnému stromu utéct. Pondělní dopoledne bylo strašlivé, nejen, že jsem v tělocviku spadnul na obličej a úplně jsem si ho odřel, ale byl jsem zkoušenej z Dějepisu a nic jsem nevěděl, no, něco jsem věděl, dostal jsem čtyřku, za to může ten zatracenej strom.

Odpoledne jsem musel jít relaxovat, kam jinam, než k tomu dubu,vždyť ten strom skoro nenávidím. Došel jsem k němu a sednul jsem si pod něj, přes dotek kůry jsem cítil sílu a jakoby tep, pak ke mně ten strom promluvil, cítil jsem duševní hlas, který mi pronikal do mysli, nejdřív s mravenčením, později bez fyzických pocitů. Přestal jsem vnímat okolní svět, zavřel jsem oči a nechal se vést stromem. Naučil mě jak s ním mluvit skrze dotek a zjevoval mi věci, které ve svém dlouhém životě viděl, bylo to nádherné, duševně jsem s ním srostl, cítil jsem mízu, jak do mě pumpuje energii, cítil jsem mírnou bolest při vrtání červíků pod mou kůrou, cítil jsem jak čerpám ze země živiny a vodu, cítil jsem vítr a slunce, cítil jsem, jak díky fotosyntéze vyrábím organické látky a pro všechny ty podivné lidi potřebný kyslík, jak mi teď připadal zbytečný, jak je zajímavé být stromem a člověkem dohromady. Pak jsem nechal své myšlenky proniknout ven z té dřevěné schránky a přistát v těle podivného člověka, ale myšlenkami jsem se se stromem stále bavil, pak mne upozornil, že jde kolem někdo, kdo by mne mohl zajímat, skrze jeho smysly jsem vnímal tu dívku ze školy, blížila se sem, podle stromových vzpomínek zde často sedávala, blížila se přímo ke mně, koukala se na mě, ale já zůstával v jemném spojení se stromem, náhle na mě promluvila:
„Hele, vstávej, to je můj strom!“

Tenká vlákna mého spojení mého vědomí se stromem se přetrhala a já jsem se vrátil do staré reality, ale s duševní i fyzickou silou značně obohacenou.
„Tento strom patří sám sobě.“ odpověděl jsem na její nehoráznou řeč.
„Ale hovno, ten patří mě a naší partě,“ zařvala na mě, „takže vypadni.
Vykašlal jsem se na zbytečné hádky a vydal jsem se domů. Je sice hezká, ale je to kráva.



Lazarius - Mňam

Byla jednou taková normální psí rodinka, znáte to, pes táta, pes máma a štěně syn. A tahle rodinka žila ve skromném psím domečku. Jednoho dne se rozhodli, jako každý den, že se nají. Vzali tři misky, do každé nasypali něco psího žrádla, ale než se stačili do jídla pustit, uslyšeli zvláštní zvuk. Usmysleli si tedy, že půjdou hledat zdroj tohoto zvláštního jevu. Dveře do domečku nechali otevřené a tak se mohl jejich známý pes Azor (možná se jmenoval jinak, ale dejme tomu, že to byl Azor) dostat dovnitř. Azor byl známý svou silnou chutí k jídlu, rozhlédl se po stole s miskami a počal si, jako správný labužník, vybírat. V tátově misce bylo tužší, ale výživnější vysokoenergopotencionálnílní jídlo. V matčině misce bylo normální maso pro psy, které vyhovovalo její pracovní vytíženosti. V synově misce bylo jemňoučké maso obohacené o vitamíny, vápník a podobné zvrhlosti pro růst jeho kostí a všeobecné zdraví. Už se chtěl pustit do jídla, ale rodinka ho vyrušila. Azora znala, takže ho odvelela na pohovku a pustila se do jídla. Ale Azor koukal tak hladově, že mu nakonec pes táta dal svou porci. Pes táta nebyl hladový. Nebo ano? Nebylo by to důležité, kdyby od té doby Azora někdo viděl.